Nebudeme chodit kolem horké kaše. RUNNING WILD vždy byli hlavně Ralf Kasparek, řečený Rock´n´Rolf. Spoluhráče střídal častěji než ponožky a třebaže některé občas pustil i k lizu (dejme tomu dávného kytaristu Majka Mottiho), čas hojnosti nikdy netrval dlouho. Ovšem potenciál žádného jedince není nevyčerpatelný, takže Ralf nám už drahný čas vydává kolovrátkové desky podle vlastní šablony. Někdo tomu říká zachování tváře a ctění heavy metalových kořenů, já říkám neštěstí! Pokud patříte mezi jedince, kteří přestali tvorbu Kasparkového divadla sledovat na počátku devadesátých let, kdy vyšlo snad poslední snesitelnější album skupiny "Pile Of Skulls", nemáte jediný důvod začít na tom něco měnit ani teď. O nic jste totiž nepřišli na žádné předcházející řadovce a ani "The Brotherhood" žádných závratných výšin nedosahuje. Spíše nížin. Je určitě paradoxní, když největší rozruch kolem celé kolekce nemá nic společného s natočeným materiálem, ale týká se členů sestavy. Již předchůdkyně "Victory" vyvolala spekulace o používání automatického bubeníka, navíc když na turné za bicí artilérií namísto uváděného Angela Sassa seděl Chris Efthimiadis (ex-RAGE). Novinka jde v těchto dohadech ještě dál a osobně bych se po poslechu přikláněl spíš k tomu automatu, byť slušně naprogramovanému. To ale není všechno, z rodinných důvodů se s pirátskou kocábkou rozloučil i kytarista Thilo Hermann (ex-RISK). Čistě sólový projekt tak dostává jasnou konturu, aneb slovy mrtvého klasika - Kašpárkův hrobeček.

A nutno říct, že sólová kytara hodně chybí. Ralf samozřejmě také sóluje, ale jeho výjezdy jsou takové… hm, Kasparkovské. Jiné cítění by písničkám prospělo jako praseti drbání. Přece jen malá změna, všechny skladby sedí hodně na riffu, jsou ostřejší, méně načinčané, až se na jazyk vkrádají slova o návratu ke kořenům bez pozlátka. Jenže povedeného pomálu, takže takové úvahy brzy mizí pod hradbou nahrané šedi. Povedené položky? No, moc toho není, snad úvodní "Uvítání v pekle", postavené na svižném riffu, možná trojka o "Bratrství", uváděná typickým klávesovým intrem, které následně přebírá kytarová vozba, určitě "Sibiřské noci" (jako malý pozdrav z Matky Russije?) - instrumentálka která sice nepřináší zhola nic neslyšeného, ale přímo překypuje mrazivou ruskou zimou. Vždyť oni ty bzučivé vyhrávky měly vždycky k častuškám hodně blízko. Špatný není ani "Pirátský song", takto osamocená připomínka dávné slávy. Ach jo, kdeže loňské sněhy jsou? "Ready For Boarding"? Dneska? Leda do domova důchodců…

P.S. Digipacková edice obsahuje dvě bonusové skladby. Obě jsou nudné, nepovedené a plné stokrát přežvýkané trávy. Navíc natahují stopáž desky o dalších deset minut a muset vytrvat v poslechu přes hodinu je hodno martýriu na kříži.